Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.
Teplé pivo je horší než studená Němka.
Každé zbytečné slovo je zbytečné.
-Jára Cimrman

Upíři - ČELÁKOVICE

13. května 2017 v 23:09 | *Elmo* |  České záhady

Upír


Slovo upír, nebo-li vampír je slovo slovanského původu, které označovalo člověka, který šířil negativní energii na své okolí a údajně rdousil své oběti pitím krve. Kdysi si lidé neuměli zdůvodnit přírodní pohromy nebo zvláštní situace. A tak to sváděli na lidi, kteří se nějak odlišovali ať vzhledově či chováním od průměru. To třeba znamenalo, že se narodili už se zuby, měli dvě řady zubů nebo jim prostě nehezky vyčuhovaly z úst. Jakékoliv nevysvětlitelné úmrtí nebo zkáza v jejich okolí se jim automaticky připisovala. Druhů těchto lidí bylo několik:
Revenant -opětovně vycházel z hrobů
Upír -nejrozšířenější, v hrobě požírá sám sebe, způsobuje smrt příbuzných
Mora -dusila a mořila své oběti ve spánku
Vlkodlak -bere na sebe podobu vlka

Opatření proti vampirismu


Nevím, jestli ten, kdo byl považován za upíra býval předčasně usmrcován, ale rozhodně s ním bylo podivně a často i neuctivě zacházeno po smrti.
Nejdůležitějším opatřením bylo obrácení nebožtíka na břicho nebo na bok a pohřben tak, aby neviděl na východ. Při větším podezření se jim zabodával kůl do srdce nebo v hrobě vedle jejich levé paže. Následně jim byly odebrány končetiny nebo hlava.

Čelákovice


Čelákovice se nacházejí severovýchodně od Prahy ve středních Čechách poblíž Labe. Toto území osidlovali již pohanští Slované. Domníváme se, že to právě oni takhle pohřbívali lidi na nijak zvlášť označených loukách a hájích.
V 60. Letech minulého století se pan František Zmek rozhodl pustit d o rekonstrukce potrubí na svém pozemku a místo toho nalezl staré pohřebiště. Policie se o toto území nijak nezajímala, ale archeologové měli svátek. V této lokalitě našli 11 hrobových jam s kosterními pozůstatky výhradně mužů, jedná se o 14 dospělých s jasnými znaky vampiristických rituálů.

 

Relikviář sv. Maura - BEČOV NAD TEPLOU

8. května 2017 v 9:32 | *Elmo* |  České záhady
V Bečově nad Teplou jsem byla minulý rok o prázdninách. Příběh o nalezení této významné památky se mi zdál natolik poutavý abych o něm napsala.

Info


Relikviář sv. Maura má nevyčíslitejnou duchovní i hmotnou hodnotu. Je to vůbec nejvzácnější materiální věc České republiky. První jsou však korunovační klenoty (z důvodu věší spojitostí s českým národem)
Bečov se nachází v západních Čechách poblíž lázeňského města Karlovy Vary na říčce Teplá, která se vlévá do Ohře.
V relikviáři jsou uchovány relikvie (ostatky) sv. Maura, později sv. Timoteje a sv. Apolináře.
Tato románská památka z 13. století je složena z dřevěného vnitřku a celá pokrytá zlatem a antickými gemy. Žádný motiv se tam neobjevuje 2x. Převládají květinové motivy. Relikviář měl být totiž uložen v belgickém městě květin - Florennes. V čele sedí zlatá soška sv. Maura, v druhém sedí Ježíš. Po stranách stojí Apoštolové. Každá soška má jedinečný výraz (podle jejich života).

Nalezení relikviáře


Roku 1889 relikviář z Bruselu odkoupil šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin a převezl jej na svůj zámek v Bečově nad Teplou. Příslušníci rodu za 2. světové války kolaborovali s nacisty, utekli a relikviář ukryli na půdu kaple Navštívení Panny Marie. Po válce byl zámek i s kaplí znárodněn.
V roce 1984 kontaktoval československé úřady občan USA Danny Douglas. Chtěl si odvézt kovovou věc historické hodnoty o velikosti konferenčního stolu, zakopanou 100 km od Norimberka. 250 tisíc dolarů, které jim za to nabízel, se zdálo komunistům hodně natolik aby se nechali uplatit. Toto však nenechal dopustit kriminalistický tým v čele s Františkem Maryškou.
Douglas udělal velkou chybu. Už si myslel, že vláda peníze vezme a na jednání zmínil, že se věc se nachází poblíž Karlových Varů. Jediná větší stavba v okruhu 100 km od Norimberka a poblíž KV byl právě zámek v Bečově. Kriminalisté šli téměř na jisto. Neměli moc času a tak se vybavili lopatami a kolečkem. Za pomocí kastelána nakonec našli to, co hledali. Relikviář byl v chatrném stavu. Po zrekonstruování (2002) byl přesunut zpátky na zámek v Bečově nad Teplou.
Maryška a Douglas

She Was Asking for It

7. května 2017 v 10:59 | *Elmo* |  Creepypasty z Wiki
Říkala si o to.
Asi jsem vás rozhodil. Ani nevíte o co si vlastně říkala.
Možná si říkala o sklenici vody. Možná. Ne. Ne, to není tam, kde se vaše myšlenky ubírají.
Jsi zvrácený člověk. Stejně jako naše pokřivená společnost, která se snaží sničit její mysl, její tělo, její duši.
Nic co se stalo nebyla její vina. Nebyla to ani její délka sukně (těsně nad kolena). Ani její výstřih (halenka pořád zahalovala křivky natolik, aby sis je mohl představovat). Ani její chůze, mluva či cokoliv jiného. Jediné za co mohla byl její překrásný obličej.
Víc než překrásný. Bezchybná porcelánová pleť, vyzývavé černé oči a úsměv, který by donutil i anděla k hříchu.
V ten moment, když jsem vstoupil do restaurace a uviděl ji za stolem, jsem věděl co ji v životě čeká. Možná né dneska (ačkoliv by mě to nepřekvapovalo, kdyby už dnes... viděl jsem ji jak se sklání pod stůl), možná né zítra, když půjde ze školy sama parkem, ale dříve či později někdo uvidí tuto bohyni a donutí ji se mu poddat
Zvířata, která to dělají - pociťují absolutní rozkoš. Jak dobře by ses cítil, kdybys ji měl v náručí a pomalu ji zbavoval vědomí vášnivými polibky. Kdybys cítil dotek její jemné kůže na tvých stehnech. Kdybys cítil její stehna... Kdybys viděl jak se trápí, když do ní vstupuješ... viděl bys zkřivený obličej v agonii potěšení.
Potom už neuvidíš, jak doma pláče osamotě. Jak i za rok vzpomíná na tvé násilné doteky lásky. Jak stojí před zrcadlem a jak nenávidí to, co vidí. Viděl jsem ji v té restauraci. Jak se na mne smála. Udělal bych cokoliv, abych ji ochránil.
Byl jsem její anděl strážný, který stojí mezí ní a všemi horory tohohle světa.
Chtěl jsem se jí zeptat na jméno, ale řekla mi, že na někoho čeká a nevnímala mne. Je dobré, že je plachá, ale to nestačí. Rozhodně ne s takovou krásnou tváří jako má ona. Dokonce i po ránu vypadala k světu. Měla úděl. Úděl, který spočívá v tom aby si všichni představovali, co by sní dělali.
Následoval jsem ji ven. Pořád se mnou nechtěla mluvit. Byl jsem trochu naštvaný. Chci aby si uvědomila, že to dělám pro její dobro. Vrátila se zpátky do restaurace, následně do kuchyně za kuchařem, ale nikdo tam nebyl. Jen deset vteřin mastnoty by stačilo aby se popálila ta její roztomilá tvářička. Nic mne nemohlo zastavit od toho abych ji uchránil před budoucím a opravdovým útočníkem. Její obličej se začal škvařit pod teplem pánvičky. Teď jsem s ní hotov. Zachránil jsem ji.
 


Cheery Town, USA

6. května 2017 v 13:51 | *Elmo* |  Creepypasty z Wiki
Bylo to asi před rokem, když jsem se svou rodinou jel na výlet na sever ke Catskillským horám. Přinejmenším jsme tam jet plánovali. Zabalili jsme se a na pár dní opustili náš dům ve Philadelphii. Můj táta už dovolenou chystal dlouho. Vypadnout za přírodou a tak.
Jízda byla i tak hrozná, ale ještě horší s mým bratrem. Našli jsme si mnoho věcí, o které se hádat a kazit výlet všem v autě. Už jsme byli pár hodin na cestě a táta už ztrácel trpělivost. Vyhrožoval nám, že na místě zastavíme a otočíme se.
Nezajímalo mě to. Já jsem prostě nechtěl jít na žádný pitomý výlet. Naneštěstí se táta přestal rozčilovat a ztuhnul. Před námi se probourala halda mimo Scranton.
Vyneslo nás to z dálnice. Byli jsme na zvláštním místě bez mobilního signálu a nebyli jsme si schopni zavolat pomoc. Bylo to tak akorát k nasrání. Nakonec jsme se rozhodli jít do města asi půl míle podél silnice. Já a můj bratr jsme protestovali, protože se nám nechtělo chodit tak daleko. Ale za chvíli jsme si to rozmysleli, když jediná další alternativa byla zůstat v autě, zatímco naši rodiče šli.
Bylo to malé městečko plné dvoupatrových domků s bíle natřenými ploty. Vzpomínám si jak jsme míjeli spoustu veteránu přistavených u garáží. Nějaký člověk nám zamával "Howdy, cizinci" v nejasném jižanském přízvuku. Když se nad tím zpětně zamyslím, všichni obyvatelé měli tak trochu jižní tony, přestože se nacházeli v severní části Pennsylvánie. Nakonec jsme narazili na jídelnu poblíž čerpací stanice. Slunce svítilo, tak jsme se rozhodli nechat jídlo na jindy a poprosit někoho o pomoc s naším porouchaným vozem.
Restaurace byla v pohodě. Znázorňovala jakýsi retro styl. Servírky nosily papírové čepečky a pudlové sukně, které vypadaly jako z padesátých let. Jídelna měla taky jukebox hrající starou hudbu. Vybavuju si píseň "Mr. Sandman" od The Chordettes a "All I Have To Do Is Dream" od Everly Brothers. Dokonce i nabídka obsahovala jídlo, které bylo v té době populární. Celý zážitek mi připadal jako z nějakého sci-fi filmu.
Po večeři jsme se vydali na čerpací stanici a zeptat se zda nám už odtáhli auto. Řekli, že auto je v jiné opravně a že nám ho zavezou ráno. Mezitím jsme museli hledat nocleh.
Naštěstí se ve městě naskytla příležitost složit hlavu v rodinném hotýlku se snídaní. Hotel dělal stejně jako restaurace dojem padesátých let.. Spravoval ho manželský pár. Žena nosila vzorované šaty a trávila celé dny v kuchyni, muž měl na sobě svetr a pod ním košili. V okénku se chladil třešňový koláč a vál svěří vítr.
Když náš táta domluvil nocleh, šel za klukem, který nám měl spravovat auto. "Panečku, to je nářez." Odpovídal s podivnými frázemi. "No do hajzlu, mohl bych vám nějak pomoct, pane?" Něco se mu zdálo, že je pryč. Všichni obyvatele vypadali příliš…milí. Samozřejmě, že na tom nic špatného není být milý, ale tohle se nezdálo jako opravdová dobrota.
Uprosřed noci nás s bratrem probudil nějaký zvuk. Šustění stromů.Byli jsme oba pěkní strašpytlové a podivná atmosféra města udělala svoje. Šli jsme se kouknout z okna a uviděli jsme vyskokou štíhlou postavu, která si to štrádovala mezi stromy za roh bloku. Mysleli jsme si, že naše fantazie je až příliš divoká. Ale pak se strašidla blížila a my jsme uviděli jejich červené oči, lesknoucí se v měsíčním světle, jejich vlčí čumáky a huby plné ostrých tesáků.
Bylo jich asi pět. Chtěli jsme vzbudit rodiče a běžet jako o život. Nešlo to, stejně by nám neuvěřili. Avšak museli jsme něco dělat. Vyběhli jsme z postele a házeli do sebe snídani co nejrychleji.
Doběhli jsme pro šerifa, který vykřikl: "Svatá dobroto, děti, vyděsili jste mě! Co tady děláte tak dlouho?" Nenapadalo nás jediné vysvětlení a jenom jsme mlčeli v teroru. Vrátil jsem se se šerifem zpátky do města a než jsem si to stihl uvědomit, můj bratr byl pryč.
Začal jsem mít o něho strach, ale šerif stále trval na tom, že bude v pořádku a že se pravděpodobně někde zastavil.
Řekl mi, že se mám vrátit zpátky a šel ho hledat. Předstíral jsem, že rozumím a jakmile se ztratil z dohledu, vrátil jsem se zpátky, tam kde jsme poprvé narazili na šerifa.
Jen tak jsem se tam potuloval a volal bratrovo jméno. Žádná odpověď. Po několika minutách jsem se otočil, abych se vrátil a tam stál šerif s rozzlobeným výrazem. "Říkal jsem ti, že se máš vrátit. Měl jsi mě poslechnout."
Jeho hlava se začala naklánět nalevo a napravo, jeho hrdlo vždy udělalo praskavý ošklivý zvuk. Natáhl ruce do úst a začal si trhat maso z lebky. Děsil jsem se ve strachu tak dlouho, než ze sebe strhal kůži a ta dopadla na zem jako gumový oblek. Pod ním byla jedna z těch stvůr.
Upřímně nevím, co se stalo potom. Další věc, na kterou si vzpomínám, bylo, že bylo ráno a rodiče se dozvěděli, že můj bratr zmizel.
Začali hledat policejní četu. Věděl jsem, že nikoho nenajdou. Po chvíli se vrátili domů a já jsem udělal tu chybu, že jsem jim řekl pravdu. To je ten důvod proč teď žiju ve státním blázinci ve Philadelphii.
Moji rodiče mě čas od času navštěvují. Pořád mi říkají, že mého bratra nenašli. Maminka mi ovšem sdělila posledně něco důležitého. Zdá se, že to hrozivé městečko už neexistuje.
Ukázala mi noviny, kde psali, že lidé z této oblasti záhadně zmizeli, což způsobilo, že se stalo městskou legendou. Tohle město neexistuje už od 50. Let. Dokonce i cizí lidi říkají, že v tomhletom městě za mlada žili. Existují však nějaké údaje, že město existovalo. Nikdo však neví jeho jméno, ani přesnou polohu.
http://creepypasta.wikia.com/wiki/Cheery_Town,_USA

Stanice Klárov - PRAŽSKÉ METRO

5. května 2017 v 23:52 | *Elmo* |  České záhady
Stanice Klárov je nejstarší stanicí pražského metra. Byla postavena mezi lety 1953 a 1959. Což je mnohem dříve než se začalo probourávat metro, kterým jezdíme dnes. (1. otevření se konalo 9. května 1974, jednalo se o těžké metro sovětského typu.)
Klárov měl sice sloužit jako stanice, avšak nikdy do něj žádný vlak nepřijel. Domníváme se, že vestibul stanice sloužil jako úkryt civilní ochrany. Tato stanice byla přísně utajená. Vchod se nachází naproti Úřadu vlády. Lidstvo se o něm dozvědělo až v roce 2002 při povodních.
Mimo legendární stanici Klárov se plánovaly další stanice. To měla být trasa B, která by se napojovala na Smíchov. K těmto podzemním tunelům by eventuálně měly přístup obrněné vozy. Další stanice by se jmenovaly Arbesova, Příkopy, Balabenka, Stalingrad a Fučíkova. Dokumenty o této skutečnosti začaly vyplouvat na povrch teprve nedávno.
Důvodem proč se projekt zastavil a nikdy nedokončil bylo doporučení o zastavení z Moskvy. Na Klárově stavělo pak Ministerstvo vnitra a stavba byla ještě tajnější.
Z pohledu dopravního je Klárov na nevýhodné pozici, a proto ho dopravní podnik nevyužívá.
Mezi Pražáky se spekuluje, že z této stanice vede ještě tajnější železniční spojení pod Vltavou. Toto je ovšem mylná domněnka, protože stanice vede jenom na pár metrů a je to absolutně nemožné. Po roce 2002 víme, že by nás metro před velkou vodou nezachránilo. (Voda zaplavila a zdevastovala více než polovinu stanic.) Metro bylo totiž myšleno jako úkryt před vodou a atomovým nebezpečím. S vodou teda prohrál na plné čáře. Ani tlaková vrata nás nezachrání. We are all dead... Wait, only Prague people.

Doznívající devadesátky aneb do jaké doby jsme se to narodili?

3. května 2017 v 22:07 | *Elmo* |  Moje kecy
Doba dětství a dospívání. Ano, to nostalgické období, na které všichni s láskou a úšklebkem vzpomínáme. Já zatím vzpomínám jen na to dětství. Myslíte si, že děti dvoutisícovek nemůžou zažít opravdovou nostalgii? Jen si vzpomeňte, co za nás frčelo a co se nosilo. Co já vím, tak se to moc nelišilo od devadesátek. Právě ten čas po revoluci a rozdělujícího se Československa. Otevírají se nám nové obzory. Naše republika se pomalu zkulturňuje z těžkého komunismu a lidi začnou bažit po modě a trendech za velkou louží. Pár let po a ,Husákovy děti, začali mít děti. A to jsme my. Nová generace, která spasí svět (maybe). Ukažme si pár ,,vkusných,, trendů té doby.

Bravíčko
Tak jako bible je kniha zahrnující křesťanskou kulturu, tak teenageři a děti postdevadesátek mají Bravíčko. Já jsem kdysi četla to klasické Bravo. Je to proto, protože jsem si ho začala kupovat mnohem dřív než bych měla (stay rebel). Tento časopis zahrnoval nejrůznější trapasy, lovestory a samozřejmě ty ,,prostřední strany,,. Někdy se divím, co jsme to četli, ale byla holt taková doba.

Twilight Saga
Tento film milovala každá malá holka. Kdo by nemiloval upíry se sněhově bílou pletí? Tento film jsem viděla poprvé ve školce. Teď ho ale ráda nemám.

Paramore, Avril Lavigne, Green Day, Lunetici, Ewa Farna a Holki
Tyto kapely a mnoho dalších jsou symboly.



Emo
Emo je subkultura vyznávající rock, metal a punk hudbu. Emo je záležitost spíš dvoutisícovek. V modě bylo taky sebepožkozování a oblékání se do tmavých barev. (nemusí být nutně Emo, ale většina emařů to praktikovala) Emo není ani dnes pozadu.

Tokio Hotel

Jetix
-Power Rangers Morfujeme!!! Tak to je nejvíc. :333
-Špionky To je asi první anime, co jsem kdy viděla. xD Totally Spies byl fakt dobrej nápad. Ujížděla jsem na tom.

Witch
Bože můj. Moje první závislost. Měla jsem všechny časopisy, peněženku, sešity. Škoda, že jsem to skoro všechno vyhodila. Je to na facku.

Pokémon, nálepníčky a památníčky
Orientujete se v obchodu z drogami? Dovolte se mi zasmát. Ani velké kšefty nemají na velký byznys v každé komunitě dětí. Pokémon kartičky se otáčeli na lavicích raz dva. A holky? Ty k tomu měly ještě starosti, jestli ta bitch, co sedí přes dvě lavice náhodou nemá lepší nálepky Hanny Montany.

Krok za krokem
Áá, další srdcovka. Dívala jsem se na to fakt s pusou dokořán. Step baj step… Devadesátkový kult z Ameriky. Opravdová inspirace pro naše žití.
Účesy
To jsou věci, které přímo miluju na té době.



Hříšné hrabství slečny Loiry Moodové 2

29. dubna 2017 v 11:23 | *Elmo* |  Hříšné hrabství
"To jsi ty, Adolfe?" ohlédla se Marry na pohledného mladíka germánského původu, který klepal na její okno. Marry se trošku polekala, protože byla zrovna ve chvilce snění nad svou knížkou. "Kdo jiný by ti lezl oknem do pokoje uprostřed noci a rušil tvůj klid?" hrdě řekl Adolf, dívajíc se na svou krásnou milenku. "Nebo máš snad někoho jiného, kdo je ti milejší než já?" zvážněl chlapec. "To bys mi neudělala, že, Kopretinko?" "Co blázníš? Nikdo není tak krásně nevinný a zároveň galantní! Pokud sis nevšiml, tak tě každé ráno sleduju, jak okopáváš záhony růží a tvářím se děsně zamilovaně!" zapýřila se vznešená slečna. "Už o těch děsných růžích nemluv. Má je ráda jenom tvoje povrchní a zlá sestra!" Marry se podivila odvážnému tvrzení zahradníka "Takhle o ni nemluv. Není to zrovna ona, kdo ti dává práci, zahradníčku?" "Promiň....Ale pro tebe bych vysázel všechny druhy květin, jen abys mne měla ráda."
"Jsi tak milý, nejraději bych tě políbila." začervenala se Marry. "Co ti v tom brání, má sladká Kopretinko?" vyhrkl nedočkavým překvapením. Odmlčela se. "Copak ti nevadí, že jsem o celých sedm let starší?" "Děláš ze sebe starou bábu. Je ti teprve 26. Celý krásný dlouhý život před sebou, který můžeš prožít se mnou." "V tom je ten háček. Loira nám svatbu nedovolí ani kdybych se rozkrájela, víš, ty hlupáku?!" Tak na mě radši zapomeň." křičela v slzách dívka. "Tiše Kopretinko...Vztek ti nesluší." utěšoval svou milou zahradník. S laškovným chichotáním přelezl římsu a obejmul sedící Marry kolem ramen. Při tom ji cosi něžně šeptal. Vytáhl z kapsy prsten a dal ho Marry do ruky. "Pro tebe, lásko" zašeptal tyhle vlídná slova a blížil se k oknu. Naposledy se na ni podíval a poslal ji vzdušný polibek. Zmizel kamsi do zahrady, kde půlnoční měsíc osvětloval majestátní růže.

Hříšné hrabství slečny Loiry Moodové 1

23. dubna 2017 v 17:01 | *Elmo* |  Hříšné hrabství
Byl deštivý jarní den. Ptáci byli schovaní pod pilíři velikého paláce, který se pochmurně mračil na pozemky pod ním. Hraběnka Moodová vešla zadním vchodem do zahrady a nezaujatým pohledem přejela očima po služebnictvu, které bylo promoklé až na kost. Hraběnka nedbala na lidi kolem. Elegantně kráčela k altánku, usmála se na růže a posadila se.
Hraběnka byla vždycky šťastná, ale nedávala to najevo tak roztomile, jako její dvě sestřičky. Její sestry byly vskutku okouzlující mladé dámy. Nejmladší Anastázie chodila dříve do klášterní školy, jí však vzdělání nepřišlo důležité. Místo četby a hraní na klavír, trávila večery s pány a koketovala. Flirtovat dovedla opravdu skvěle. Prostřední sestra Marry by naopak jenom seděla v knížkách. Když už se někdy dokáže odtrhnout od knih, tak chodí za zahradníkem. To je ovšem velmi tajná informace. Och, kdyby se to dozvěděla Loira! To by bylo dohadů a trapných výmluv.
Hraběnka Loira místo zájmu o lidi holdovala penězům a uznání okolních panství. Milovala obdiv a podřízenost. Čím urozenější a bohatší muži se jí dvořili, čím elegantnější dámy ji chválily robu, tím se cítila spokojenější a důležitější. Její nedostupnost a ctižádostivost byla pro lidi jako světlo pro můry, putují za tím světlem tak dlouho, dokud nezjistí, že to není žádné životodárné slunce, ale spalující doutník komorníka Jacka. Venku bylo čím dál víc chladněji. Hraběnka dopila čaj a šla směrem k bráně do svého honosného stavení. Naposledy se ohlédla po růžích a zabouchla za sebou vrata.

O snech, co se zdají tobě i mně

12. prosince 2016 v 22:47 | Elmo |  Moje kecy
Zdál se vám někdy úplně šílený, erotický nebo naopak smutný sen? (kombinace se nevylučuje :D) Věřím, že ano. Je to zcela běžný jev v životech nás nevinných lidí. Za noc se nám zdá spoustu snů. Sny, co si pamatujeme jsou většinou z fáze REM (rapid eye movement). REM vyplňuje naš spánek zhruba 20-25 procenty, u dětí je to až 80 procent. Staří moudří šamanové přisuzovali snům velkou váhu. Věřili, že je to nějaké poselství nebo co. Začaly vznikat snáře, cikánky vykládaly sny za těžké love xD. A my? My jsme oběti REM fáze a magična. BTW: Děkujeme :) Opět všechno v pořádku. Až nato, když se dvěma různým lidem (i více, ale nejsme v béčkovém hororu) zdá ten samý sen. Proč o tom tady píšu? Mám novou ruskou konspirační teorii! To taky, ale s Beast chystáme společný článek o našem Putin story, jujda. :D Ok,OK. Našla jsem na webu pár funny příběhů xD.


Sweet Apple Massacre 2, část první

12. prosince 2016 v 22:05 | Elmo |  Ponnypásty
První emoci, kterou Apple Jack pociťovala když vykoukla z pootevřených dveří tajemného sklepa, kde vždycky její bratr připravoval fantastický mošt z nefalšovaných Apple's Plantation jablek byl absolutní ŠOK. Opravdový šok, který se proléval celým jejím tělem. Byl to šok, který Big Macintosh vnímal jako sestřiné naprosté zděšení a opovržení, zatím...
"C-co...?" šeptala koktavě Apple Jack. Big Mac věděl jaký nepředstavitelný smutek a vztek prožívala. Myšlenky v její hlavě sehrávaly bitvu.
"Co se stalo Jackie?" uchechtl se Big Mac. "Mluv! Nemáš jazyk nebo co?" "Cože? To jsi neudělal!" koktal nebohý poník a chystal se vyřknout svá finální slova. "Ty jsi to udělal..." "Ale jdi Apple Jack, nehraj překvapenou." řekl Big Mac pobaveným tonem. "Víš, že jsem měl vždy smysl pro humor." Její oči zvlhly a ústa byla stále dokořán, potom se ale začala usmívat. Big Macintosh byl zmaten, on naopak začal ztrácet barvu.
"Kluku, to je velice milé překvapení!" vykřikla nadšeně Apple Jack. Její hrdá červená jablíčka na prdeli zářila jako nikdy předtím. "Ano, správně bratříčku. Udělals mi velkou radost. Ukrýváš v sobě velmi romantickou duši... A teď mě jako znásilníš a zabiješ? Božinku, nech mě si to představit! :3"
"Počkej,co?!" křikl překvapeně Big Macintosh. "Slyšels mě ty špinavý bídáku. MNĚ SE TO LÍBILO!" rozplývala se Jack nadšeně. "Chlapečku, copak necháš dámu čekat? Co kdybychom už KURVA ZAČALI?! Oh ne, už vím! Vezmi jednu polámanou hnátu Apple Bloom, co leží támhle na podlaze a začni mi s ní dělat dobře, jestli víš co tím myslím, HLUPÁČKU. Né počkej, vyrvi mi oko z hlavy! Počkej! Obojí najednou! Mám silný orgazmus, když vím, že umírám. Budu si vychutnávat každičkou sekundu. A hlavně... NEBUĎ NĚŽNÝ... Pokračování příště

Kam dál